Pacan­ka není tvo­je prvo­ti­na. V roce 2013 jsi vyda­la coming-of-age nove­lu Zít­ra už usnu. Vzbu­di­la pozi­tiv­ní ohlas mezi čte­ná­ři i odbor­nou veřej­nos­tí. Oče­ká­va­la bych, že po tako­vém úspě­chu budeš tvo­řit dál. Můžu se zeptat, proč sis dala del­ší lite­rár­ní pauzu?

To je prav­da, nicmé­ně jsem na kni­hu dosta­la také jed­nu drs­nou kri­ti­ku, kte­rá se mě teh­dy cel­kem dotkla. Navíc jsem si mys­le­la, že se po vydá­ní kni­hy něco sta­ne, změ­ní, a nesta­lo se vůbec nic. Dalo by se tak říct, že jsem sbí­ra­la odva­hu napsat dal­ší text a vykaš­lat se na to, co si o něm budou mys­let ostat­ní. Na napsá­ní kni­hy je navíc potře­ba dis­ci­plí­na, čas a jaký­si vnitř­ní klid. Všech­ny tyto tři věci jsem si byla schop­ná zaří­dit až před dvě­ma lety, kdy jsem kni­hu zača­la psát. Řek­la jsem si v prá­ci o vol­né pát­ky (tak jsem fun­go­va­la rok) a své­mu oko­lí jsem vysvět­li­la, že pát­ky a sobo­ty nebu­du něja­kou dobu exis­to­vat, pro­to­že budu psát. Došlo mi, že pokud chci napsat kni­hu, musím si z toho udě­lat pri­o­ri­tu, kte­ré při­způ­so­bím všech­no okolo.

A vědě­la jsi téma nové kni­hy hned, nebo k tobě při­chá­ze­lo postupně?

Vůbec, při­chá­ze­lo postup­ně. Mys­lím, že se vlast­ně tvo­ři­lo celých těch deset jede­náct let.

Stej­ně jako ve tvém debu­tu i v nové kni­ze je pro tebe důle­ži­té téma svo­bo­dy a nezá­vis­los­ti. Záro­veň jsem se nemoh­la zba­vit poci­tu, že hlav­ní hrdin­ka se tím tro­chu zba­vu­je odpo­věd­nos­ti za své činy. Ple­tu se?

Zatím­co v prv­ní kni­ze nebyl hrdi­na schop­ný svo­bo­du žít, nebo spíš řek­ně­me neměl odva­hu vyu­žít poten­ci­ál živo­ta a dělat to, co chce, hlav­ní hrdin­ka v Pacan­ce si už za tím, kam ji to táh­ne, jde. Svo­bo­du ale čas­to pro­ží­vá jakým­si nefunkč­ním způsobem.

Dalo by se říct, že někdy až sebedestruktivním?

Roz­hod­ně. Chce být radě­ji „bad girl“ než hod­ná hol­čič­ka, ale bohu­žel je čas­to „bad“ hlav­ně sama k sobě.

..............

ukázka z rozhovoru, vedeného pro Kavárnu Hostu